Prodavač(ka)

Drobná úvaha nad hypotetickou situací, která může poměrně snadno nastat aneb proč nechci být prodavač.
Představte si menší prodejnu (nejlépe potravin), která bude patřit pod nějaký větší řetězec. Manažer bude bezohledně požadovat maximální zisk, takže se zde budou prodávat i některé mírně prošlé druhy potravin a jiného zboží. A nyní vstoupí na scénu další osoba (dále pachatel), který si toho povšimne a záměrně začne krást prošlé zboží. Zde není podstatné, z jakého důvodu krade. Lze tvrdit, že je krade prostě jen proto, že může. Pachatel ani nemusí příliš dbát na opatrnost-když ho přistihne prodavačka při činu, bude důrazně trvat na zavolání policie. Jeho obranným argumentem pak bude tvrzení, že už dané zboží měl v batohu z dřívějška a že ho zde vlastně ani nemohl koupit, protože už je stejně prošlé. Pokud by mu prodavačka chtěla prokázat vinu, musela by policii dokázat, že opravdu prodává prošlé zboží. Za to by od hygienické stanice a dalších kontrolních orgánů mohla dostat desetitisícové pokuty, za kterými by téměř jistě následoval i vyhazov z práce.
Zde se prodavačka dostává před nelehkou volbu, zda riskovat pokutu nebo nechat pachatele jít s kradenými věcmi v ceně maximálně několika set korun. Pokud nechá pachatele jít, vznikne relativně malá škoda, kterou by bylo možné nějak zamaskovat. Tím se tento problém krátkodobě vyřeší, ale nic nebrání pachateli, aby krádeže nadále opakoval a aby se ztráty začali šplhat do takových hodnot, které již nelze skrýt. A až nyní se prodavačka dostává před skutečně těžce řešitelný problém.
Z hlediska teorie her by se tento problém dal převést na hru, skládající se z množství dílčích tahů (krádeží), ve které prodavačka i pachatel znají pravidla, která jsou po celou dobu neměnná, a oba mají přístup ke všem potřebným informacím. V takovýchto hrách lze vždy zvolit tzv. optimální strategii, která nám minimálně zaručí, že na konci hry na tom nebudeme hůř, než na začátku.
Toto pravdilo je lze dobře demonstrovat na šachách, kde je již delší dobu známo, že hráč partii nikdy neprohraje, pokud neudělá žádnou chybu. A pokud oba hráči zvolí optimální strategii a žádný z nich chybu neudělá, hra skončí nevyhnutelně remízou.
V našem případě použil pachatel poměrně efektivní metodu přivedení prodavačky k rozporu, zda ho nechat jít za cenu malé ztráty nebo riskovat velkou pokutu. Prodavačka se v této situaci jeví nevinně, ale podle teorie her musela někde chybu udělat, protože jinak by s pachatelem opakovaně "neprohrávala".
Za chybu by se dalo považovat třeba i to, že ve v prodejně, která jí byla svěřena toleruje prodej prošlého zboží. Další chybou možná bylo už to, že přijala místo pod tak bezohledným manažerem, který jí k ostatním věcem donutil. Lze tvrdit, že chybu udělal i manažer svou bezohlednou touhou po zisku. Konkrétně tuto chybu mu nelze upřít, protože jednal zcela nezávisle na okolních osobách. Pak by ale měla existovat možnost, jak zajistit, že ztráta bude způsobená pouze manažerovi a prodavačka ze všeho vyvázne bez úhony.
A já se ptám, jaká by měla být její optimální strategie, jejímž cílem bude minimalizace rizika i možných ztrát. A očekávám alespoň jednu odpověď ;-)