Vnímání času

Určitě jste si již všimli, že v různých situacích vnímáme čas jiným způsobem. Normálně si asi nikdo vnímání času nevšímá a čas bere pouze jako samozřejmou věc, se kterou se není třeba nijak zvlášt zabývat. Způsob vnímání je podlě mě závislý především na aktuálni duševní aktivitě, takže by bylo třeba zavést jednotku, která tuto vlastnost zahrnuje. A zde se mi vysktyl drobný problém, protože neznám dostatečne anatomii mozku, ale pravděpodobně by bylo nejlepsí zavést jednotku na způsob normohodin v zaměstnání, jenže zde by názvy byly poněkud krkolomnější-třeba impulsosekuda. Domnívám se, že mozek za určitou časovou jednotku při běžném provozu vyprodukuje pokaždé zhruba stejné množství impulsů-myšlenek (nazvěte si to, jak chcete). Dále se domnívám, že tuto standartní dávku implusů máme "seřízenou" s vnímáním reálného toku času kolem nás tzn. že mozek doopravdy neměří čas podle "reálného času" ale podle své vlastní aktivity a tento mechanismus může být v některých případech velice nepřesný.
Pokud tedy svou duševní aktivitu nějakým způsobem utlumíte, budete mít pocit, že reálný časový úsek proběhl za mnohem kratší dobu. Jedním z extrémů je spánek. Zde je vědomá část mozku téměř vypnutá a vydává minimum signálů, proto máme pocit, že celá noc uběhne třeba jen za pár vteřin. Samozřejmě každý ví, že ve skutečnosti spal např. 7 hodin, ale pacienti, kteří se po náročné operaci probouzejí z narkozy, nemají tušení, jestli spali 4 hodiny nebo 3 dny. Ale není třeba zacházet zcela do extrémů. Kolikrát se vám stalo, že jste si třeba v osm večer řekli, že shlídnete pár dílů seriálu a za dvě hodinky pudete spát, po dvou domnělých hodinách koukli na budík či mobil a zjistili jste, že už jsou dvě ráno? ;-)
Na druhou stranu lze duševní aktivitu zvyšovat a tím relativně zpomalovat tok času. (Toto zpomalování času NEMÁ nic společného s fyzikální teorií relativity, jak se mnoho laiků domnívá!) Ačkoli to možná není zřejmé,duševní aktivitu výrazně zvyšuje stres, který nutí tělo uvolnovat řadu podpůrnách látek a především adrenalin, který je asi známější ve spojení se sportem. Zde se také dají najt různé extrémy-třeba autonehody, nekteré klíčové okamžiky při adrenalinových sportech a podobné události mohou vést k jednorázovému a velmi intenzivnímu uvolnění již zminovaného adrenalinu, v důsledku čehož můžete mít na pár vteřin pocit, jako by se čas na několik okamžiků úplně zastavil. Asi nejvýraznějším extrémem v tomto ohledu jsou okamžiky těsně před smrtí nebo kdy jste smrti unikli skutečně jen o vlásek. (Tím mám na mysli smrt či ohrožení života při nějaké jednorázové události, např havárii a ne smrt v důsledku dlouhodobé nemoci.) S touto situací jsem se naštěstí ješte osobně nesetkal, ale mnoho lidí často popisuje, že jim prolétl před očima celý život během pár okamžiků reálného času. (Těžko odhadnout,jak dlouho to probihalo z pohledu dotyčných osob.) Takže v těchto okamžicích musí mozek vyvinout skutečně mimořádnou aktivitu.
Tímto bych shrnul, svoje základní tvrzení a z nich vyplývají další zákeřnější otázky:

1. Pokud bychom nějakým způsobem dokázali udržet mozek vysoce aktivní, měli bychom stále dojem pomalu tekoucího času nebo by se naše biologické hodiny opět seřídily podle nového standartu?
2. Existuje nějaká hranice duševní aktivity, při které by se čas kolem nás zdánlivě zcela zastavil nebo alespoň natolik zpomalil, že by byl zanedbatelný?
   
3. Co přesně se děje s naší myslí při zvýšení duševní aktivity? Zvýší se stejnou měrou naše schopnost řešit problémy za stejný časový úsek (Z hlediska našeho vnímání času-nikoli z hlediska reálného času.) nebo pouze získáme relativně víc času na vyřešení daného problému stejným tempem?

A na tyto odpovědi si budete muset ještě chvíli počkat, protože si to ještě musím nechat pořádně projít hlavou. :-)